Smysl tvého života? Znáš ho?

V posledních pár dnech se nás toto téma velmi dotýkalo, ať už vědomě či nevědomě. Všichni jsme totiž smrtelníky. Naše fyzická schránka ať se snažíme sebevíce, se každým dnem více a více přibližuje ke svému konci. Může se zdát morbidní takto uvažovat, ale to je jen důsledkem toho, že smrt považujeme za něco špatného, negativního, za něco co do života nepatří, co ji dokonce odporuje, což je však více než zábavný paradox. Stačí se podívat do přírody. Může se nám mnohdy jevit krutá, ale je to svět, kde je smrt upřímnou, ultimátní a v podstatě nový život přinášející či zachovávající událostí.

A brána/genový klíč 28 otevírá naše vědomí prvotnímu strachu – strachu ze smrti. Je to také strach z toho, zda život má nebo nemá cenu.

Mnozí, kteří mají ve své mapě/profilu tento potenciál se mohou více než jiní potýkat s existencionální otázkou: Má můj život smysl? A jaký to je? Má můj život skutečnou hodnotu?

Tyto otázky však více něž kdykoliv předtím dokreslovaly kolektivní energii.Neboť ve svém nejhlubším nitru jsme si vědomi oné pomíjivosti všeho, co ve svém životě vykonáme, a to může být pro mnohé až smrtelně děsivé. Smrt totiž nedělá rozdíly. Nakonec si přijde pro každého.A ti, kdo mají GK 28 jsou hráči. Nebojí se riskovat, aby našli svůj smysl života. Pokud máte ve své mapě/profilu tento dar, můžete být těmi, kdo touží ze života vytěžit maximum. Tenhle dar zajišťuje, abychom se snažili prožít svůj život naplno a vymáčkli z něho nejvíc, co jen nabízí. Nudný život nás nebaví (ano, mám tento dar ve svém mapě;) A právě tady se objevuje strach z toho, že život nežijeme naplno.

Lidé se odnepaměti kladou otázku, co je cílem, účelem života. Když naplňujeme opravdový smysl svého bytí, dáváme svým specifickým darům sílu, aby se projevili navenek. Avšak dojít až sem, předpokládá velkou dávku odvahy a vytrvalosti. Schopnost najít, vyjádřit, a nakonec i naplnit svůj účel představuje obrovskou výzvu, protože na druhé straně se klidně můžeme bezcílně pohybovat životem a nikdy necítit, že jsme naplnili své životní poslání. Stín Bezcílnosti nás zraňuje v té nejhlubší rovině, dotýká se našeho nejcitlivějšího místa a vrací nás ke strachu ze smrti.

Protože právě existence smrti každého z nás přivádí k otázce životního smyslu. Jsme tu proto, abychom se vyjádřili jedinečným tvůrčím způsobem. Je to jedním z klíčových projevů evoluce.

Všichni jsme se narodili se svým specifickým kreativním potenciálem, který nenajdeme u nikoho jiného. Avšak pokud má člověk ukázat světu svou tvořivost v její ryzí esenci, musí se setkat také s temnou stránkou a postavit se svému nejhlubšímu strachu – strachu ze smrti. Skutečnost, že zemřeme, vytváří ultimátní omezení, které nás však pohání k tomu, abychom objevili své životní poslání a byli připraveni pro jeho naplnění riskovat. Úroveň propojení s naším životem je tak přímo úměrná naši schopnosti postavit se strachům, které brání naplnit naše sny. Kolektivní paralelu ukazují všechny slavné mýty. Aby se mohl hrdina znovu zrodit do světla, musí nejprve sestoupit do podsvětí. Stejně tak my se musíme postavit svým podvědomým strachům a vyjít ze svých vlastních stínů.

My lidé jsme mistry vyhýbaní se strachu. Jedním z úniků, která dávají mysli odechnout, je osvojení si nějaké pevně dané mentální filozofie, v jejich mantinelech se pak se svým strachem nemusíme potkávat.

„Únikovým“ dogmatem se tak může stát cokoliv – náboženství, věda, nejrůznější filozofické systémy (včetně Human design), spirituální bypass. Lidská mysl si totiž nepotrpí na překvapení. A přesto mnohé významné tradice praví, že nejprve musíme zemřít, abychom mohli žít.

V západním světě už dávno nebojujeme o přežití, které samotné dává životu velký smysl. Tento strach se proměnil ve strach z bezcílnosti. Lidé se nebojí smrti, místo toho se mnohem více bojí žít. Většina lidí se ani nechce zamýšlet nad tím, zda naplňují svůj životní účel, protože by to znamenalo podívat se do jádra svých nejhlubších strachů. A tak se i většina připojí ke kolektivnímu přesvědčení, že jsou uvěznění v systému – penězi, povinnostmi, daněmi apod. Avšak jen ti, co jsou ochotni riskovat, jsou odměněni.

Avšak i tahle mince má dvě strany. Jakmile bezhlavě riskujete a životem jen spěcháte, aby vám nic neuniklo, podléháte tomu nekonečnému tlaku pořád něco dělat, stali jste se obětí svého vlastního stínu. Neboť žít život naplno neznamená stihnout toho co nejvíce, ale dělat to, co nás skutečně naplňuje – životem, radostí, vášní, ohněm, SMYSLEM. Tenhle pocit má však další podmínku – nikdy nemůžeme mít pocit totální plnosti, jakmile zavíráme oči před temnými stránkami naší přirozenosti. Takový život může být třeba i úspěšný a zářivý a my přesto můžeme zažívat PRÁZDNOTU.

A co se stane, když žijeme život naplno? Znamená to, že mu plně důvěřujeme! Totálně se oddáme naší cestě, na které nás pořád budou provázet strachy, ale právě to je pravá odvaha. Postavit se svým strachům, které jsou jen iluzí, smířit se s nepředvídatelností života, být otevřený neustálé změně. Bez diktátu mysli a s vědomím, že to nejcennější neleží v daleké budoucnosti, ale přímo před námi, v kráse přítomnosti.

Cesta totálnosti je cestou naší duše, kdy se náš život sladí na stejnou frekvenci a my se staneme svým vlastním mýtem.

Jakmile se dotkneme života prostřednictvím daru totálnosti, vnímáme život jako hru, kterou hrajeme, nebo jeviště, ve kterém vystupujeme jako herci.

Jakmile totiž odhalíte své POSLÁNÍ, začíná to pravé dobrodružství.